Očekávaná chvíle nastala. Bylo jen otázkou času, kdy nějakou recenzi zpracuje i má kritizující maličkost. Jak říká vyprávěč v jedné reklamě Hornbachu: nejdůležitější je začít. Budiž tohle tedy začátek, budiž tohle rozjezd. A pro svůj rozjezd jsem si vybral anime s názvem Btooom!
Nepříliš originální vůně
Tropické ostrovy, které jsou alespoň trochu vzdáleny od civilizace, snad v žádném filmu či seriálu nemohou být úplně poklidným místem. Buď zde ztroskotáte a bojujete o přežití, nebo se objeví kanibalové a to se taky bojuje o přežití, nebo se tu zkrátka objevíte nějakým jiným způsobem, ale je jasné, že bojovat o přežití tam budete tak či tak.
Btooom! tuhle pomyslnou tradici přirozeně nenarušuje. Máme zde dvaadvacetiletého Ryoutu Sakamota, náruživého pařana PC her, těžce zapřísáhlého nefachčenka a ctitele úsloví „dokud máma funí, zůstaneme u ní“, jenž se spolu s hrstkou dalších lidí ocitne na neobydleném tropickém ostrově, kde jsou proti sobě rozeštváni a snaží se zabíjením druhých získat možnost vrátit se zpět domů. Ňuf, ňuf, ňuf. Cítíte to? Ano, pach Battle Royale z toho jde silně cítit. Vlastně i Hunger Games. Pokud se však najdou ti správní lidé, kteří umí i se sebevíc omletým námětem pracovat, přidat do něj i trochu invence a kupříkladu jej proměnit v zábavnou akční jízdu, kde nemají postavy mozek přinejmenším vystlaný senem, pak se dá tvůrcům nepříliš originální námět aspoň částečně odpustit. Btooom! však tímhle případem bohužel není. Nenabízí nic, co bychom jinde neviděli.
Rezignace na vytvoření něčeho originálního
Co naplat, Hunger Games a Sword Art Online jsou momentálně v kurzu, tak proč nezkusit vytěžit z tématiky „hry o život pro pobavení jiných“ taky něco, nehledě na to, že to „něco“ je již vytěžené? Mám pocit, že tvůrci hned na začátku rezignovali na to, že by z Btooom! a výše zmíněného námětu udělali něco neotřelého, přidali nějakou fajnovou inovaci či se jiným způsobem pokusili ozvláštnit dané téma. Jediná trochu výraznější snaha o odlišení se – zabíjení se pomocí různých druhů bomb – by možná mohla protřelému divákovi po přečtení synopse přinést jistou naději na ozvláštnění příběhu, ale jakmile uvidí prvních pár dílů, je divák vyveden z omylu. Na logiku a fyzikální zákony se tvůrci také vykašlali. Uvedu příklad: proti hrdinovi je mrštěna bomba, která přistane jen pár kroků od něj. Hrdinu výbuch lehce odmrští, ale nic vážného se mu nestane. Pak on hodí na nepřítele bombu (zhruba na stejnou vzdálenost jako nepřítel hodil na něj), bomba bouchne – a nepřítel těžce zraněn jest, málem o poslední pomazání si říkaje. Logika hadr.
Na zajímavé charaktery se jen přihlíží z pozadí
Nyní se zkusíme zaměřit na jednotlivé charaktery, jejich propracovanost a zajímavost.
Ryouta Sakamoto, hlavní hrdina, těžký pařan, rapl a vlivem okolností i obětavý hrdina, je naštěstí jedním z těch charakterů, které se tvůrcům spíše povedly, než nepovedly. Není to žádný super tahoun seriálu, o přílišné propracovanosti mluvit nejde, že by si dokázal úplně naplno získat vaše sympatie se také nedá říct, ale když jde do akce, dají se mu i držet palce. Rozhodně nepatří mezi ty hrdiny, kteří by vás svou přítomností na obrazovce vyloženě otravovaly.
To se však o Himiko, Ryoutově přidržtašce, kozaté tsundere a holce, která žije v neustálých obavách z toho, že ji všichni chlapi na ostrově chtějí znásilnit, rozhodně říci nedá. Himiko je zkrátka taková cvičená opice současných anime seriálů, v nichž je potřeba nějakého ženského elementu: náležitě fyzicky vyspělá (opatrně řečeno), naivní (dere se mi na jazyk slůvko blbá) a otravná. Zjednodušeně řečeno: úplně zbytečná postava, kterou tvůrci dali do seriálu jen proto, aby mezi grupou hlavních postav byla i nějaká žena. Nejspíš.
Naproti tomu postavy, které mají potenciál zaujmout a přirozeně zvyšují divákův zájem o seriál, jsou jednoduše upozaděny. Malý psychopat, jenž už stihl ve čtrnácti letech znásilnit pár žen a leckoho zabít, a tajemný muž, jenž se zdá býti Ryoutovým bývalým spolužákem, to jsou přece mnohem zajímavější a poutavější postavy než hlavní dvojice. Je jim však věnován větší prostor než jen v jednom díle? Bohužel ne. A právě na takovýchto zajímavých postavách tento typ seriálu vyloženě potřebuje stavět.
 |
| Žádné soft porno se tady avšak nekoná |
Kdo probůh vybíral závěrečnou znělku?!
Poslední odstavec se nebude již týkat příběhu ani postav, ale animace a užité hudby.
Za seriálem Btooom! stojí studio Madhouse, které kupříkladu vyrobilo Death Note, remake původního seriálu Hunter x Hunter nebo Triguna. Co se kvality kresby týče, ta mi přijde vzhledem k soudobé kvalitě kreseb anime spíše průměrná až lehounce nadprůměrná, i když stejně jako u nového zpracování Hunter x Hunter mám pocit, že v Madhouse používají až moc světlých barev. To je však ryze subjektivní postřeh a rozhodně to do konečného skóre nebudu započítávat.
Původní hudba je průměrná až podprůměrná. Nedokážu si momentálně vzpomenout na žádný výraznější motiv. Hudba užitá v openingu je naopak to, co si ze seriálu budu pamatovat nejvíce; rocková melodie, příjemné hlasy, k seriálu skvěle pasující – pravděpodobně jediná věc, kterou na seriálu opravdu vyloženě chválím. Oproti tomu ending je… fail. Modrofialovorůžová kýčovitá oblaka v pozadí a do toho různé pozice Himiko, to vše ještě podbarvené romantickým klavírním slaďákem? Ale jděte. Takovéhle písně bych dal třeba do anime typu Koi kaze, ale dát to do anime, kde jde o život a kde se má zabíjet?
Verdikt
Chcete-li si Btooom! naplno užít, musíte přistoupit na pravidla tvůrců. Nebo spíš jen na jedno pravidlo, které říká (dovolím si citovat z pohádky S čerty nejsou žerty): „být ticho a hlavně nemyslet“. Přesně tahle věta totiž Btooom! stručně a velmi přesně vystihuje. Za plusové body lze považovat aspoň to, že i přes všemožné nelogičnosti a nesmysly se dá seriál pohodově dokoukat do konce bez jakýchkoli následků. A má-li být natočena druhá řada (vzhledem k podivně uťatému konci předpokládám, že ano), neočekávám, že by byla kdovíjak znatelně lepší.
3/10
