Letní prázdniny jsou již minulostí. Značná část naší pochybné hipsterské skupinky recenzentů se opět vrhla více či méně nadšeně do lavic školních a je jasné, že naše aktivita a počet článků jí úměrný bude ve školních měsících trochu kolísat oproti prázdninovému rozjezdu. Přesto vás rozhodně nechceme nijak strašit. Pokračujeme dále.

Dnes si poprvé vyzkouším napsat recenzi na dílo staršího data, ovšem nečekejte žádné retro z dob staršího milénia typu Dragon Ball. Podíváme se samozřejmě někdy na očko i anime z takového data, ovšem teď ne, někdy jindy.

Ne, podíváme se na dílo staré přesně deset let, které hodlám vesměs pochválit. Plivání, sejření a nepříjemné kritiky bylo v poslední době nad novými kousky víc než dost, tak si zkusím zpravit chuť něčím povedeným. Recenzovaným titulem budiž Kino no tabi, v překladu tedy Kininy cesty, poklidné anime, jehož sledování jsem si oproti mnoha jiným anime dokázal opravdu užít.

Pomalu kupředu s ukecanou motorkou

Je to také poprvé, co si zkusím zrecenzovat tak pomalé a epizodické anime, jakým právě Kino no tabi je. A hned na úvod bych si dovolil předeslat, že ono skoro až meditativní tempo neberu jako zápor tohoto anime a zákonitý předvoj nudy. Jistě, pro někoho se to může do jisté míry zdát jako překážka ke sledování, ovšem celková atmosféra seriálu tyhle obavy bez problému stírají. Slova jako nuda, otrava, uspávání hadů – ne, taková slova mi při sledování opravdu netanula na mysl. Jak je tedy možné, že musím nějaké anime pro jedenkrát vyzdvihnout?

Tím nejdůležitějším stěžněm není v případě tohoto seriálu nějaká ústřední dějová linka, nýbrž hlavní postava cestovatelky Kino a její mluvící motorka Hermes. Dalo by se říct, že Kino je takovým průvodcem po cestách, jakousi dokumentaristkou, která projíždí nejrůznější země na sobě nezávislé, snaží se je poznat vždy po stejnou dobu a snaží se je pochopit. Dalo by se říci, že je po většinu času nestranným pozorovatelem, ovšem několikrát je navzdory své stoické povaze přímo vtažena do dění dané země, a dokonce je občas nucena zabíjet. Není úplně kladnou postavou, za což mají u mě tvůrci jedině plusové body, neboť tento fakt skvěle odpovídá povaze seriálu; v seriálu totiž kolikrát bývá zobrazeno, že – takříkajíc – neexistuje světlo bez tmy, neboli všechno má světlou i temnou stránku. Rozhodně nikterak převratná myšlenka, ovšem její znázornění v seriálu bylo provedeno na výbornou.

Cesta odnikud nikam

Ještě se vrátím k postávám, konkrétně ke společníkovi Kino, Hermovi. Líbí se mi, že něco tak absurdního jako mluvící motorka lze bez problémů brát vážně. Hermes je sice v samotné podstatě stroj, ale dalo by se říct, že je takovým vnitřním hlasem; něčím jako jejím podvědomím, s nímž se Kino často baví o tom, co je dobré a co špatné, co má udělat a co nemá, přičemž Hermes téměř vždy hájí to, co je téměř dogmaticky přijímáno za správné. Dalo by se říct, že je jejím superegem? Inu, možná, ale nechme to raději být. Pouštět se na tenký led a hledat další souvislosti s freudovskou psychoanalýzou se dál neodvážím, to se nebojte.

Jak jsem již zmínil, Kino během své pouti projíždí různými zeměmi. Na těchto zemích bývá vždy zobrazena nějaká lidská neřest, společenský problém, těžká politická situace či vláda šíleného vládce či skupiny vládců. Seriál si velmi často pohrává s tématy jako odcizenost, ztráta přirozené komunikace, uzurpace moci či nesmyslné výnosy vlády. Kino však nemá žádný cíl, putuje jaksi „odnikud nikam” – dalo by se říct, že je Kino takovým specifickým typem blouda, ovšem třeba s Joyceovým Odysseem či Procesem od Kafky bych jej nepřipodobnil.

Velmi dobré, leč ne dokonalé

Kino dobře popisuje, dává jednotlivé souvislosti a různé alegorie do sebe velmi dobře. Netopí se ve vlastním balastu, nesnaží se hrát na ryze intelektuální žranici, dokonce se nesnaží ani být co nejnepřístupnější průměrnému divákovi a vysmívat se mu. Nedá se ovšem říct, že by seriál něco nového, nečekaného pojmenoval. Kino sice velmi dobře poukazuje na různé problémy či neřesti, ale jejich podání si nejsou vždy kvalitou či nápaditostí rovny. Dokonce ani prostorem. Faktem je, že každá neřest/problém/hrozba je pojmenována vždy jen v jednom, maximálně dvou dílech, a prostoru k rozvinutí mnohdy velmi zajímavě podané vize či myšlenky někdy není až tak mnoho, což je škoda.

Kresba je na tu dobu lehce nadprůměrná, ale určitě žádné terno, na něž bych z plna hrdla pěl ódy. Co se hudby týče, tak úvodní znělka se mi velmi líbila, k atmosféře seriálu se podle mě velmi dobře hodí. Závěrečná taktéž, ale přeci jen mi připadala ta úvodní o něco nápaditější. Původní soundtrack mě oproti tomu spíše zklamal. Nabízí vesměs průměrné skladby, žádnou zajímavou melodii jsem v průběhu sledování seriálu nezaregistroval. A to je škoda. Myslím, že by se tak můj zážitek z Kino no tabi ještě o něco umocnil.

Verdikt

Kino no tabi má určitě co nabídnout. Pokud řeknu, že je atmosférou vcelku podobné seriálům jako Mushi-shi či Haibane renmei, vězte, že jde o vážně myšlený a důrazný kompliment. Hlavní hrdinka Kino se svou ukecanou motorkou vyráží na cesty po prapodivných zemích, příjemným a nenuceným způsobem ponouká k zamyšlení nad některými společenskými problémy a lidskými neřestmi. Seriál nám sice nepředkládá k zamyšlení kdovíjak revoluční myšlenky, ovšem jeho tvůrci je převedli navýsost povedeným a zajímavým způsobem. Svět je krásný proto, že krásný není. Nejde nesouhlasit a doporučit.

8/10

Odkazy: aniDB | MAL | ANN

• 
•